12.Dceřina kletba
Což jsi se tak zasmušila,
dcero má?
což jsi se tak zasmušila?
Vesela jsi jindy byla,
nyní přestal tobě smích!
"Zabila jsem holoubátko,
matko má!
zabila jsem holoubátko -
opuštěné jediňátko -
bílé bylo jako sníh!"
Holoubátko to nebylo,
dcero má!
holoubátko to nebylo -
líčko se ti proměnilo,
a potrhán je tvůj zhled!
"Oh! zabila jsem děťátko,
matko má!
oh! zabila jsem děťátko,
své ubohé zrozeňátko -
žalostí bych pošla hned!"
A co míníš učiniti,
dcero má?
a co míníš učiniti?
kterak vinu napraviti
a smířiti boží hněv?
"Půjdu hledat květu toho,
matko má!
půjdu hledat květu toho,
kterýž snímá viny mnoho
a zbouřenou chladí krev."
A kde najdeš toho květu,
dcero má?
a kde najdeš toho květu
po všem široširém světu?
v které roste zahrádce?
"Tam za branou nad vršíkem,
matko má!
tam za branou nad vršíkem,
na tom sloupu se hřebíkem,
na konopné oprátce!"
A co vzkážeš hochu tomu,
dcero má,
a co vzkážeš hochu tomu,
jenž chodíval k nám do domu
a s tebou se těšíval?
"Vzkazuji mu požehnání,
matko má!
vzkazuji mu požehnání -
červa v duši do skonání,
že ml zrádně mluvíval!
A co necháš svojí matce,
dcero má?
a co necháš svojí matce,
jež tě milovala sladce
a draze tě chovala?
"Kletbu zůstavuji tobě,
matko má!
kletbu zůstavuji tobě,
bys nenašla místa v hrobě,
žes mi zvůli dávala!"